Proč se mi motá hlava, když sedám k psaní? Je toho tolik, co mě napadá, a z nějakého důvodu delší dobu nic nepíšu veřejně. Nějaký strach…nevím, z čeho…že mi to nepůjde? Hm…to není ono. Že nemám co říct? …Jo, teď se mi ulevilo, takže to je ono. Mám strach, že nemám co říct, že nikoho nebude zajímat, co píšu. No, ok, s tím se dá žít…i psát.
Poslední měsíce mnou prosakuje téma svobody. A tipla bych, že v tom nebudu sama. Slova jako „nařízení“, „omezení“, „zákaz“ se stala tak běžnou součástí jazyka jako za mého života nikdy předtím. Někteří se proti „omezování svobod“ bouří, jiní je vítají jako zdroj bezpečí. Většina jsme někde mezi, potácíme se někdo užší cestičkou, někdo ode zdi ke zdi.
Já jsem například včera v metru požádala dva lidi, aby si nandali roušky. Prostě to nešlo vydržet, sedli si hned vedle staré paní, ona se jich viditelně bála, odkláněla se, ale protože měla za dvě stanice vystupovat, nemělo cenu vstávat a jít jinam. Nemohla jsem se na to dívat. Bušilo mi srdce a věděla jsem, že nezůstanu zticha. Jsou dva, já sama, bála jsem se. Navíc překonat ten divnej pocit ze sebe, že se zachovám jako otravnej šťouravej kibic, kterej se ostatním, pardon, sere do života. Jo, přesně tak se na mě podíval ten chlap, když jsem řekla „Prosím vás, mohli byste si nandat ty roušky?“ Pokusil se mojí prosbě pohrdavě zasmát a pak si roušku neochotně nasadil. Jo, pokusil se mi vysmát. Jenže…červenal se. Dobře mu tak! Ještě potká pár podobných šťouralů a možná si pak cestu metrem rozmyslí a raději se projde.
To červenání mě zaujalo. Říkám si, ono mu to je nepříjemné, zastyděl se, je v něm pochybnost o správnosti jeho chování. Někde uvnitř měl rozpor mezi morálkou a potřebou „zachovat si své svobody“. Ještě chci upřesnit – ono je úplně jedno, co se dělo v tomto konkrétním člověku. Situace s ním naťukla ve mně další asociace a ty teď s vámi sdílím. S ním to možná nemá nic společného 😉
Rouška na půl žerdi není zdaleka vždycky projevem svobodné vůle. Často je projevem ega, jehož přirozeností je, že se rádo staví na odpor. Ego potřebuje stavit zdi, vymezovat se, ukazovat jinakost a výjimečnost. Protože jinak jako by nebylo. Není to tedy svobodná vůle, nýbrž někde ve sklepení naší osobnosti usazený strach z nebytí, který nás vede k nejrůznějším typům „bojů za svobodu“. No, to jsem zas vyplodila větu, že jí skoro sama nerozumím. Ale vy jste určitě bystřejší a nějak si to přeberete 😉
Současné boje za svobodu jsou nejrůznější, podle toho, kde je naše citlivé místo – někoho dráždí roušky, někoho zavírání škol, jiného omezení kultury atd. Míra a způsob odporu je zase individuální – někdo rebeluje rouškou pod nosem, jiný sepisováním petic atd. Teď to jistě zní, jako že degraduju lidi, kteří se jen pokoušejí o pozitivní změnu ve společnosti. Navíc, když já sama roušky ani odstup od druhých v oblibě vůbec nemám a dokážu se kvůli nim rozhořčit (vždyť je to proti naší přirozenosti!). Jsem to ale pokrytec! (Nebo snad pokrytkyně?)
Jestliže nařízená omezení bereme osobně, jako by mě, přesněji řečeno MĚ!, někdo omezoval a prožíváme to jako osobní újmu, je zcela zřejmé, že takto reagujeme na něco v nás, na něco, co v nás bylo i před koronáčem, jen jsme o tom (tolik) nevěděli. Je to naše emoce, která je NAŠE. Není někoho jiného, nikdo nám ji neimplantoval. Ta emoce nás může vést k boji, pokud říká něco jako „Mě nikdo omezovat nebude!“ „Já jim ukážu, nenechám se!“ nebo k útěku či zamrznutí, pokud si spíš zoufá „To je hrozný, můžou si s námi dělat, co chtějí, nemáme vůbec žádnou moc.“
Sledujeme, jak jsou nám omezovány svobody – a ony skutečně jsou, pokud je „svobodou“ obličej bez roušky a otevřená restaurace – rozhořčujeme se a máme jasno ohledně viníka. To ONI mi tu svobodu berou! Viník je venku, o tom nemáme pochyb. Neuvědomujeme si, že to, co nás dráždí, je projekce naší vnitřní nesvobody. Tahle emoce by se neozvala, pokud bychom vnitřně byli svobodní. Vnitřní nesvoboda probublá navenek jako boj za svobodu. Tady by to chtělo dovysvětlit, jenže já už trochu nemůžu, už mě to trochu přetává bavit. Tak snad jindy. A teď to ještě potřebuji zkomplikovat – ne, není to tak, že čím víc člověk bojuje za svobodu vnější, tím je vnitřně nesvobodnější, kdežto automatické podřízení se znamená mimořádný projev vnitřní svobody. Ani náhodou. To by bylo příliš jednoduché.
Čemu musím nejprve věřit, abych měla silnou negativní odezvu na situaci, kdy mi někdo nařizuje např. nosit roušku?Já vím, další děsná věta, ale zkuste se nad tím zamyslet. Za emocemi stojí nějaká naše přesvědčení o nás samotných a my tato přesvědčení můžeme díky emocím odkrývat.
Svobodná vůle se neprojevuje nenošením roušky. Svobodná vůle se projevuje tak, že děláme to, co skutečně chceme. Svobodná vůle nás vede K něčemu, nikoli OD něčeho nebo do boje s něčím. Vede nás naším směrem. To je tak obtížně předatelné…připadá mi to TAK zásadní, chtěla bych být pochopena správně a slova na to nemusejí stačit… Svobodná vůle je, když dělám, co chci, a dělám to s klidem. S radostným klidem uvnitř. Nemusím se nikomu zpovídat, obhajovat se, nemám pochybnost. Nemám vnitřní pochybnost, protože tam není zvažování pro a proti, nestojí proti sobě dvě varianty (s rouškou nebo bez roušky, nad nos nebo pod nos?).
A tak se konečně dobírám k tomu, co bylo od začátku záměrem tohohle textu (pardon za tak dlouhý úvod): Jak činíte svá každodenní rozhodnutí? Jsou svobodná? Nebo jsou podmíněná tím, co očekáváte od okolí? Jak často si dovolíte následovat svůj pocit, být spontánní, udělat něco, co běžně neděláte nebo neudělat to, co děláte pravidelně? A když píšu „následovat svůj pocit“ tak tím nemyslím ten pocit, který mi už dlouho říká, že tamten člověk je blbec a konečně mu to chci vytmavit. Ne, to není svobodná vůle. To je zmítání emocemi. Myslím ten klidný, příjemný pocit, který mi umožní tentokrát nemít dokonalý úklid před očekávanou návštěvou a místo toho jít na procházku. Je to ten pocit, který mi umožní vyjádřit někomu něco hezkého, i když to dosud mezi námi nebylo zvykem a vůbec v tu chvíli neřeším, že budu trapná. Je to ten pocit, se kterým pošlu dítě do školy v krátkých špinavých teplákách (ano, je to tak…), protože jsou mu pohodlné.
Nakolik svobodně zacházíte se svým časem, se svou životní energií? Věnujete je v práci, doma, ve volném čase činnostem a lidem, kterým je skutečně chcete věnovat? Přichází spousta impulsů, na jejichž základě se rozhodujeme. Uplatňujeme svobodnou vůli, když se rozhodujeme, který z nich budeme následovat? Rozlišujme, na základě čeho jednáme. Zda naše činy vychází z klidu, uvolněnosti nebo ze strachu. To první je svoboda, to druhé je zkrátka naše lidská zkušenost, která nás něčemu učí.
A ještě jedna věc – napsala jsem, „Dobře mu tak!“, tomu člověku v metru. Jo, byl v tom kus škodolibosti. Ale ta věta je platná i bez ironie, jako konstatování – dobře nám tak. Tahle situace každému z nás ukázala něco, co jsme o svém vlastím prožívání a nastavení ještě nevěděli. A to je dobře.