Nabízím psychoterapii pro dospělé a dospívající od 15 let.
Mým záměrem je vytvářet pro klienty bezpečné prostředí, které podporuje chuť prozkoumávat sebe sama a postupně sám/sama sebe více přijímat. Největší odměnou pro mě je být svědkem toho, když lidé žijí stále více v souladu sami se sebou a současně v harmonii s druhými. Mám důvěru v klientovy vlastní zdroje, jeho vnitřní kompas, i když on sám je třeba v těžkém období nevidí.
Pokud váháte, zda už je čas jít na terapii, pak bych vám doporučila k tomu přistoupit s lehkostí a jen si říct „proč ne“. Prostě to zkusit. Psychoterapie není nic závazného, záleží na vás, jakého terapeuta si vyberete a jak dlouho budete chtít chodit.
O mém přístupu k psychoterapii se dozvíte v článku S čím se na mě můžete obrátit.
S jakými typy příběhů lidé přicházejí?
- Někdo má pocit, že mu utíká čas, a že vlastně nežije ten život, jaký žít chtěl. Nebo možná ani neví, co je pro něj důležité, lépe řečeno, co je „to jeho“. Cítí frustraci a neví, kudy se vydat dál, a možná už je děsně unavený tím, jak se pořád o něco snaží…a nebo prostě ubíjejícím životním stereotypem.
- Někdo je bezradný z partnerského vztahu nebo ze vztahů v rodině. Dochází ke konflitkům, nedorozuměním, zraněním, situace se vyhrocuje a vyčerpání už zasahuje i ostatní části života.
- Někoho zasáhla rána, na kterou se nelze připravit. Nemoc nebo smrt blízkého člověka. Bolest, strach, bezmoc, vztek na osud. Situace, kdy bychom za druhého nasadili život…kdyby to jen šlo.
- Někoho trápí zdravotní problém a už prošel všechna možná lékařská vyšetření a nikde mu neumějí pomoci. Cítí se odmítnutý, nepochopený, bezradný. Psycholog bývá až poslední volba, když už nic jiného nezbývá.
- Někdo se ráno budí s pocitem, že by bylo lepší neexistovat. Že je všem jenom na obtíž. Přesto se nějak donutí dojít do práce, do školy, ale je stále unavenější…a pak jednoho dne ani do té práce nedojde a možná ani nevyleze z postele. Dokud byl člověk „jenom“ nešťastný, ale plnil své společenské role, bylo snadné sám sebe přesvědčit, že se vlastně nic moc neděje.
- Někomu se dělá fyzicky špatně v různých pro něj nepříjemných situací. Tělesné projevy ho děsí a nerozumí tomu, proč se to děje. Má pocit na omdlení nebo že se pozvrací v MHD, ve škole, v uzavřených prostorech, kdekoli je více lidí pohromadě, když na něj někdo kouká, když jí… A život se stává čím dál chudším, protože takovým situacím se člověk přirozeně začne vyhýbat.
- Někdo byl tak dlouho dokonalý – dokonalý pracovník, rodič, potomek, kamarád, atd. – až tělo ukáže, že stejným tempem a možná ani stejným směrem už to dál nejde. Přijde nemoc a s ní vlastně i šance na změnu.
- Někdo má pocit, že je zkrátka úplně jiný než ostatní. Pochybuje, zda je normální, nenachází pochopení. Má myšlenky nebo pocity, kvůli kterým si připadá divný.
- Někoho v životě potkala tragédie a nese si v sobě hluboký smutek. Může to být třeba už dávno, jenže pocity jsou stále živé. Žije s pocitem, že „přece tím nebudu ostatní zatěžovat pořád dokola“, a tak je se svým smutkem sám.
- Dalo by se psát donekonečna, bohatost projevů života je nezměrná…
Jak jsem psala náčrty životních situací, objevoval se ve mně obrovský respekt za to, jak lidé své životy nesou. Uvědomila jsem si, že tuhle práci dělám z velké části proto, že díky ní mohu být v kontaktu s lidmi, kteří vnímají, cítí. Lidé přicházejí k psychologovi a cítí se zranění, nejistí…nevím, zda se mi to podaří vyjádřit přesně, ale vnímám na tomle stavu něco naprosto zásadně zdravého. Normální je cítit. A když cítím, mohu být a bývám zraňována.