K čemu nám jsou pocity?

Rovnou vám prozradím, že prakticky k ničemu. Chápu ale, že to zní dost divně – a navíc je to pravda jen z určitého úhlu pohledu – zkusím proto použít trochu více slov.

Pocity obvykle vnímáme jako signály, informace o něčem. Tedy, pokud jsme ve fázi, že pocity vůbec vnímáme. Z toho, jak se dívám do sebe a na ostatní, mi připadá, že rozvoj člověka postupuje od netečnosti k citlivosti a od citlivosti ke schopnosti neidentifikovat se s tím, co cítím. Existuje tedy i fáze, kdy pocity (a tělo, což je vlastně jedním) “ještě” nevnímáme. („Ještě“ dávám do uvozovek, abych relativizovala představu, že rozvoj člověka je postupování v hierarchii od tupců k osvícencům…takový model totiž vede jen k zabředávání do duchovní pýchy.)

Tohle moje zamyšlení ale směřuje hlavně ke čtenářům, kteří „už“ vnímají, jak se cítí…a už toho tak trochu začínají mít plné zuby. Už si začínají všímat, že jim pocity někdy zkrátka namlouvají hlouposti. Už si všimli rozporu mezi vnější realitou a svou reakcí – že jejich reakce se zdá často opodstatnělá z jejich úhlu pohledu, ale ostatní jí vůbec nerozumějí. V takové fázi si člověk začne všímat, že jeho pocity (a myšlenky) se neustále opakují a vypovídají mnohem více o jeho vnitřním přednastavení než o situaci.

Chtělo by to konkrétněji, že? Tak například já mám v sobě zakořeněnou představu, že jsem odmítána. (A je to venku…je to tak, psycholog není dokonalý a osvícený…teda, některý třeba ano, ale já ne 😉 ) Stávalo se mi běžně, že když mi ten, koho mám ráda, řekne večer „dobrou noc“, slyším „už tě nechci“. Pěknej nesmysl, co? Trochu se teď stydím, tak se na mě nevytahujte, že mi v hlavě kolují blbosti, a radši se podívejte do té svojí 😉 S laskavostí, samozřejmě.

Pokud bych věřila tomu, že pocity mě informují o situaci vně mě, tak bych pocit odmítnutí rozvíjela, protože bych mu připsala důležitost. Tedy, „dobrou noc“ by znamenalo „už tě mám plný zuby, chci mít od tebe klid“, což by vedlo k „oprávněnému“ pocitu nespravedlnosti, ponížení, a tedy k potřebě oddálit se, chránit se, možná i druhého nějak sesadit z piedestalu (na který jsem ho sama postavila), abych se cítila rovnocenná. Z jedné věty může vzniknout neuvěřitelný příběh o křivdě, nespravedlnosti a nelásce. Teď to záměrně rozpatlávám, opravdu až takový magor nejsem 😉 Ale vzpomeňte si třeba na nějakou SMS, při jejímž čtení vás bodlo u srdce, a co vše potom v hlavě následovalo za kolotoč domněnek. Co všechno může spustit jediná věta!

Pocity tedy jsou k něčemu – ale je mnohem užitečnější pohlížet na ně jako na informaci o mém vnitřním nastavení, než jako na informaci o situaci nebo o druhém člověku. Pocity dávají životu štávu, a to chceme. Chceme žít zajímavý život, chceme cítit, prožívat…dokonce i těžké pocity mají silnou gravitaci a vtahují nás do bahínka, které chceme i nechceme současně.

V určitou chvíli si ale možná začneme všímat momentů, kdy zažíváme něco mnohem širšího, než osobní pocity – v přírodě, při splynutí s hudbou nebo „jen tak“ – spouštěče jsou rozmanité. Když se snažíme tenhle „pocit“ popsat slovy, obvykle to vůbec nejde. Je to zkrátka jen pocit živosti, plnosti. No, vždyť to znáte, je to takové to fajn nic. Když přesměrujeme pozornost na tuhle „šťávu“, osobní pocity poněkud blednou, ať už jsou „pozitivní“ nebo „negativní“. Začneme je vidět v kontextu něčeho mnohem širšího. Přestane tolik záležet na tom, jestli se MI něco povedlo, někdo Mě pochválil, nebo naopak zkritizoval, někdo se SE MNOU cítil dobře nebo naopak špatně, něco MI vyhovuje nebo nevyhovuje. A to je velmi osvobozující!