Taky už vám tahle hláška někdy leze krkem? Obzvlášť podivné je slyšet ji robotickým hlasem v metru…se všemi těmi desinfekcemi a covid plakáty a zakuklenými osamocenými postavami je to skutečně apokalyptický zážitek. Spo-leč-ně-to-zvlád-ne-me. Kdybych nechala rozvinout konspirační myšlení, vedlo by mě to k závěru, že se někomu velmi hodí zprofanovat právě myšlenku soudržnosti, ohleduplnosti, vstřícnosti tím, že nám ji bude neustále omílat robot v metru nebo robot ve vládě.
Jenže skutečnost je taková, že my to opravdu máme společně zvládnout! A to „to“ je pro každého něco jiného – nemoc, strach z ní, vládní nařízení, nedostatek peněz, osamocenost, rezignace, ztráta smyslu, morální zmatek… Pro každého z nás je výzvou poodstoupit od svého „toho“ a respektovat i ta „ta“ ostatních lidí, jestli mě chápete.
A pak nějaký politik jde do zakázané restaurace se zakázanou holou tlamou a nám se ono „společně“ rozpadne, protože jeden z těch nahoře podvádí a nedrží s námi basu. Já si říkám „Nechte ho klidně v té vládě…vždyť je to úplně jedno…to vážně čekáme, že nám někdo bude příkladem? Fakt to pořád potřebujeme?“ Naše chování přece nemusí být určováno tím, jak se chová někdo jiný. Máme svoje vlastní svědomí, řiďme se jím! Jo, dostáváme se do zmatků a často máme pochybnosti, jestli tohle a tamto je „správně“. To už holt svědomí dělá…hryže. A když hryzne, je dobré si toho všimnout, ale nemusím ho nechat mě sežrat celou. Když to vztáhnu přímo k sobě: ano, do 3. 11. mám zavřenou provozovnu a nebudu mít osobní sezení. Vnitřně mám klid, že „dělám správnou věc“. Jenže teď vůbec netuším, jak se zachovám 4. 11. – lidi potřebují terapii osobně, já potřebuji výdělek, terapie na dálku přináší určité výhody i mně (především tepláky), ale je to neudržitelné. Tak co je tady „správné“? Chápete to? Je to na mně, nikdo jiný to za mě nevyřeší.
Máme ohromnou šanci směřovat ke svobodě a ohleduplnosti současně. Jsem přesvědčená, že ty dvě nestojí proti sobě, ale jdou spolu. Řešíme situace, které jsou pro nás úplně nové. A nové situace vyžadují nová řešení, všechno dohromady je výzvou k pružnosti – k pružnosti v chování (přestat dělat něco, co jsem dosud běžně dělala; začít dělat něco, co jsem nikdy nedělala) a hlavně k pružnosti mysli. Jsme více konfrontováni sami se sebou, poznáváme sami sebe, svá citlivá místa (tím, že vidíme, co nás rozčiluje, čeho se bojíme apod.)…a s rostoucím poznámím přichází i přijetí. Přijetí je totiž známkou inteligence: Co rozumnějšího můžu udělat, než skutečnost – včetně sebe samé – přijímat takovou, jaká je? (Pozn. přijetí neznamená rezignaci…o tom jsem určitě psala už jinde.) No a člověk, který sám sebe stále více přijímá a stále pružněji reaguje na neustále se měnící situaci (a ona se měnila i před kovidem každou vteřinu, jen teď je to patrnější) se stává vyrovnanějším a svobodnějším. Svobodněji projevuje svou pravou podstatu, svobodněji uplatňuje svůj individuální dar…a světe div se: chová se čím dál vstřícněji, ohleduplněji! Stejně jako nechává sám sebe být takovým, jaký je, umožnuje to i ostatním a respektuje jejich odlišnosti, včetně jejich strachů.
Jednou to bude krása, už se těším 🙂 …a občas už je tu už teď, ten nový svět, svobodnější a ohleduplnější. Taky ho vidíte?