Může se zdát, že všechna ta omezení v souvislosti s koronavirem nás uvrhla do nicnedělání. Nebo alespon do méně-než-obvykle-dělání 🙂 Ze dne na den jsme zůstali bez možnosti zajít do kina, do bazénu, na kafíčko, často dokonce bez možnosti jít do práce. To, čím jsme se realizovali, naplňovali svůj čas, se stalo nedostupným. Možná v nás narostla nervozita, netrpělivost, nutkání něco dělat, čas zaplnit…jo, taky jsem umyla okna, začala péct chleba a vybavila se na výmalbu. Zůstat sedět na zadku je sakra těžký.
Produktivita a efektivita jsou v naší společnosti přímo adorovány a tak jsme zvyklí makat. Komu se nelení, tomu se zelení. Vzděláváme se, pracujeme, vyděláváme peníze, postupujeme v kariéře, máme děti a pak s nimi kdeco podnikáme, ve zbylém čase pomáháme ostatním, chodíme za zábavou a kulturou, cestujeme…a odměnou nám může být nabitý životopis a obdiv ostatních za to, co všechno stíháme a jak jsme schopní.
Při vykonávání aktivit však uvnitř často zůstáváme zcela pasivní. Naše vnější aktivita není akcí – svobodnou volbou – ale reakcí. Reakcí na naše převážně neuvědomované pohnutky. Konáme ze strachu, z pocitu méněcennosti, z potřeby zapadnout, být přijati, být dost dobří… Navenek konáme často tak rychle a podnětů a úkolů je tolik, že je není možné zvládat jinak než automaticky. „Nemáme čas“ sedět na zadku a zabývat se tím, jestli opravdu děláme to, co chceme…to bychom pak přece nic neudělali a nikam se nedostali! A tak se činíme jak můžeme…a vnitřní svět zůstává neměnný, jedeme stále ve stejných vzorcích.
Vnější pasivita v nás vzbuzuje hrůzu, působí smutně, rezignovaně, až mrtvolně – jen si uvědomme, jak děsivá je představa ubývání sil stářím či nemocemi nebo vrozená nemohoucnost. Život bez možnosti konat, projevit se aktivně, je často vnímán jako k nežití, ba dokonce že by bylo lepší ho ukončit nebo ani nezačít.
A tak před nečinností prcháme. A prcháme pochopitelně do činnosti. Zaplňujeme čas, zabíjíme dny. Už jen ty obraty – slyšíte to? „Čím si zkrátit čas v karanténě?“ „Přinášíme tipy, aby vám čas rychle utekl.“ Čas – tedy to jediné, co v každý okamžik skutečně máme – je tu od toho, abychom ho zabili!
Možná, že teď je šance na něco jiného. Na něco, co ještě neznáme, protože to nebylo „v plánu“. V tichu „nicnedělání“ můžeme začít konat skutečně, to znamená na tom jediném projektu, který ve skutečnosti máme ve svých rukou – na svém vnitřním prostoru. Stejně jako aktivita činorodého člověka dosahujícího jednoho cíle za druhým je často jen zdálnivá, tak i pasivita toho, kdo se rozhodl pro změnu „jen“ věnovat pozornost svému vnitřnímu světu, je mýlkou. Ale není to zábava pro každého, chce to odvahu 😉