Může se zdát, že koronorestrikce nám ze dne na den sebraly naši identitu. Sebraly nám řadu rolí, se kterými se můžeme identifikovat a odvozovat od nich naši sebehodnotu. Kým jsem, když nechodím do práce, nemám příjem, nevídám se s přáteli? Kým jsem, když nechodím za kulturou, nemůžu cestovat? Kým jsem, když namísto pravidelně udržovaného účesu se na svět derou vlasy nemístně přirozené? Kým jsem bez nových šatů na léto?
Jedna identita padá (např. pracovní role) a jiná se vzápětí hásí o slovo, aby sytila tutéž potřebu. Můžeme se stát podle našeho individuálního založení třeba těmi, kdo „pomáhají potřebným“ nebo „upozorňují na skrytá nebezpečí omezování svobod“ , „jdou příkladem“, „jsou zodpovědní“, „šíří osvětu“, „odlehčují situaci“ atd. Zaujímáme nejrůznější postoje, a když budeme sami sebe sledovat, můžeme vystopovat svoje vlastní pohnutky, hodnoty a emoce, které nás k těmto postojům a chování pudí. Můžeme zjistit, nakolik jsme řízeni strachem a čeho že se to vlastně bojíme. Smrti? Nečinnosti, neproduktivity? Nebo „pouhé“ změny, kroku do neznáma? Můžeme zjistit, kým chceme před sebou a před druhými být. Jde nám o to, abychom byli vnímaní jako ohleduplní? Nebo jako svobodomyslní? Bystří a prozíraví?
Když se vrátím na začátek k tvrzení, že nám restrikce sebraly identitu, zní mi to poněkud děsivě. Jenže, při bližším prozkoumání zjišťuji, že cítím spíš osvobození. Co zbývá, když odložím svoje povolání? Co zbývá, když k němu přihodím můj obvyklý program na volný čas, věci, které obvykle dělám, vztahy, které obvykle udržuji? Co zbývá? Zbývá toho málo, nebo se naopak otevírá prostor uvnitř, kde může být cokoli?
Můžeme uvidět, že skutečná svoboda spočívá v něčem jiném než v tom, zda můžu svobodně makat od nevidim do nevidim, za jakých okolností si nasadím nebo sundám roušku nebo zda pojedu na zahraniční dovolenou (ačkoli já osobně aktuálně těžko zpracovávám ty zavřené hranice…). Možná to není úplně záměr, ale mám tušení, že nás omezení vnějších svobod – po odeznění pochopitelné frustrace – může navést směrem ke svobodě vnitřní. V tomto bezčasí můžu být kýmkoli…a nebo nemusím být nikým. Co se takhle zkusit na všechny plány a přání vyprdnout a sledovat, co to udělá?
Nikdo netuší, jak se bude situace vyvíjet, kdy se „život vrátí do normálu“. Tedy, skromně přiznám, že já to vím. Bude to přesně…nikdy. K tomu, co bylo, se totiž nejde vrátit. Vždycky místo toho přijde něco nového. Nikdo neví, co je teď nejvhodnější udělat – zda práci měnit nebo se jí držet zuby nehty, zda situaci využít nebo jen vydržet, zda prodávat nebo kupovat. Nezbývá než se spolehnout na svůj vlastní úsudek. Konečně je to jasné, konečně je to vidět! Taková úleva! Informace o nebezpečnosti viru, o užitečnosti různých opatření, o vhodném chování…všechno je tak krásný totální zmatek, že nelze nevidět, že odpověď nikdy nepřijde zvenku. Odpověď na otázku, jak se mám zachovat, nikdy nepřijde zvenku. Jo, všimli jste si správně, opakuju se. To schválně. Protože se mi to líbí. Prostě ta odpověď nikdy zvenku nepřijde! Taky z toho máte takovou radost? 🙂