Musíš to přijmout

No super…to je zase rada. A tahle je asi jedna z nejvíc iritujících. Jak se to jako dělá, něco přijmout?! Ne, že bych to věděla…ale napadají mě myšlenky, které krouží kolem tématu přijímání “nepřijatelného”.

To dobře míněné “musíš to přijmout” můžeme typicky slyšet v situaci setkání s vážnou nemocí nebo rozchodu s partnerem. Ono je to prožitkově vlastně dost podobné. Obojí je o prožitku ztráty, hlavně ztráty perspektivy, protože “takhle jsme si život představovali…”

Teď se mi začínají rozbíhat myšlenky k tomu, co to vlastně ztráta je, zda vůbec ve skutečnosti lze o něco přijít… No ale budu se krotit a vrátím se zpět do naší každodenní reality. Do té reality, ve které toužíme po jistotách a předpokládáme, že nám je poskytnou naše vztahy, naše dobré zdraví nebo materiální zajištění. Jsou zkrátka určité věci, které jsou pro nás hodně důležité, a díky tomu nás vlastně definují. Máme pocit, že něčím “jsme” (např. zdravá pracující inteligentní milující vyrovnaná vtipná hodná, no a samozřejmě skromná 🙂 žena) a něco “máme” (např. kondici, povolání, děti, příjem). Jenže, i když se nám to nemusí líbit, žádná tato “já” a “moje” si nemůžeme udržet napořád a čas od času o ně přicházíme. Ztrácíme vztahy, zdraví, majetek a jsme z toho zoufalí.

Se ztrátou nastoupí odobí horečné snahy situaci změnit. Rozhodně se s ní “nehodláme smířit”, protože to by znamenalo “vzdát to” a to je špatně. Všimli jste si, že vzdát něco se bere automaticky jako charakterová slabost? Já si naopak myslím, že je to nedoceněná dovednost, kterou jednou budeme pilovat, následně se z toho nestane nová posedlost, a nakonec se ještě budeme učit, jak se vzdát vzdávání se. Teď se mi nějak zamlžila křišťálová koule, takže zpět do současnosti…

Snažíme se věci změnit a protože jsme vytrvalí a nic nevzdáváme, vydržíme bojovat opravdu dlouho. A nemusí to ani být boj patrný navenek, úplně stačí boj vnitřní. Dejme tomu v případě konce vztahu jedna naše část ví, že druhého člověka nemůžeme přimět, aby nás miloval a chtěl s námi být, a jiná naše část nekontrolovaně vytváří fantazie, jak toho dosáhnout. A ještě další část vidí ten rozpor, marnost našeho snažení a vnímá frustraci z toho neustálého kolotoče trápení se.

A do toho přijde kámoška (nebo psycholožka 😉 ) a upřímně, ze srdce, nám řekne, že to musíme přijmout. Dík za radu. Jako bych to nevěděla! Člověk se na ni ani nemůže naštvat, když to myslí tak dobře!

A jako bonus přidá svou vlastní zkušenost, jak ona sama podobnou věc přijala a jak ji přijetí ztráty obohatilo, posunulo, má teď život bohatší, prožívá vděčnost za maličkosti atd. Takže se ke všemu tomu trápení ještě přidá pocit neschopnosti a ponížení, protože já toho přijetí na rozdíl od ní nejsem schopná. Tady je ale odpověď snadná: po bitvě je každý generál. Jasně, s odstupem času vidíme ty vzácné plody, které vyrostly na spáleništi života. Jenže když zrovna tupě zíráme na apokalyptickou krajinu naší rozbombardované duše, tak je to prostě jenom hrůza.

Je tu ale záchrana. Každý boj jednou skončí. Když ne z našeho rozhodnutí, tak z vyčerpání. Že je to kruté? Možná se mi nepodaří předat to psanou formou, zcela jistě ne všem, ale mně to kruté nepřijde. Přijde mi to spíš osvobozující.

Vše je v pohybu. I ta bolest, kterou cítíme. Jak vypadá právě teď? Je to, jako když člověk padá do propasti, zběsile mává rukama kolem sebe a není se čeho zachytit? Nebo je to jako by ho zalili do betonu a nemohl se ani hnout? Je to stažený hrudník, že se snad nedá ani nadechnout? Je to bolest na hrudi, jako by v místě, kde má být srdce, byl kus masa vyrvaný z těla? A jaké je to za chvíli? A jaké je to za hodinu, zítra, za týden…