Jak se pozná, že je člověk šťastný?

No schválně, jak poznáte, že jste šťastní? Co je tím signálem, který když zaznamenáte, tak si řeknete “Teď jsem šťastná.”? Poslední dobou mi otázka nacházení štěstí někdy až nedává spát. Co to vlastně je a jak se toho dosahuje?

Před pár dny jsem dostala tak dobrou zprávu, že to se mnou skoro šlehlo, brečela jsem radostí a vděčností. Člověk by si řekl, to je přece jednoznačně štěstí…jenže takový stav štěstí naštěstí 😉 netrvá příliš dlouho. To by bylo dost vyčerpávající. Takže to asi nebude “to štěstí”, které hledám.

A především, pokud bych za to kýžené štěstí považovala stav, který nastává následkem šťastné náhody, dávám tím zodpovědnost za svoje vlastní štěstí do rukou vrtkavého osudu – když zrovna nastanou pozitivní okolnosti, následuje štěstí, když ne, následuje nuda, šeď, zklamání…každý prožíváme ten protipól jinak, podle svojí nátury.

No dobře, ale štěstí si přece můžeme zařídit i sami. Venku svítí sluníčko, co víc si přát, koukni, jak je to krásný, a raduj se! Nebo si dej něco dobrého, nebo si přečti hezkou knížku, nebo pokecej s kamarádkou, nebo si dej vanu… Jo, může to zafungovat. Tedy, za předpokladu, že fakt zrovna svítí sluníčko, máme náladu na čtení nebo vůbec máme komu zavolat. Ale paradoxní je, že tyhle tipy fungují spíš na lidi, kteří se už beztak cítí v pohodě. Když to poradíme člověku v depresi, bude se pravděpodobně cítit ještě hůř, protože mu tím dáme najevo, že vůbec netušíme, co prožívá. Spokojený člověk si umí udělat radost, aby byl ještě víc spokojený. A pak má důkaz, že ví jak na to…no a na základě svojí zkušenosti obvykle předpokládá, že to bude fungovat i na druhé.

Teď se ale vrátím o větu zpět a pro sebe si ji zopakuju a rozšířím, protože mám pocit, že tam někde se skrývá klíč k tomu štěstí, za kterým se tolik pachtíme: “Spokojený člověk si umí udělat radost, aby byl ještě víc spokojený” a dodám, “a pak se cítí šťastný”. Mám totiž neodbytný pocit, že to běžné lidské štěstí je něco, co zažíváme, když se věci podle nás mění klepšímu. Abychom byli šťastní, potřebujeme být šťastnější než před chvílí. Prožitek štěstí záleží na srovnání se stavem, který mu předcházel. Například dnes jsem se probudila o něco zdravější, než jsem byla včera – no a to byla radost, když jsem si toho všimla! Ve skutečnosti mi je ale fyzicky hůř než obvykle. Jen jindy je prostě normální být zdravá.

Vyplývá mi z toho, že štěstí je, když se věci mění pro nás žádoucím směrem. Proč bychom jinak hromadili majetek, moc, zážitky, stále chtěli něco dál a víc? Mám pocit, že moment, kdy se věci “obrací k lepšímu” je pro nás drogou. Je to prostě závislost. Navíc často okolím oceňovaná, protože člověk skutečně může dosahovat určitých obecně ceněných cílů. A tu závislost nemyslím jako kritiku, jen jako popis principu, kterého jsem si všimla, především sama u sebe 😉 Toužíme po trvalém štěstí a současně jsme závislí na změně k lepšímu. To je fór, co?

No a co když situace stagnuje? Dejme tomu, dosáhneme něčeho, po čem jsme toužili, a už jako by nebylo kam pokročit. Mám hypotézu, že potom je štěstím to, když situace trvá déle a déle…jako bychom předpokládali, že s kvantitou narůstá kvalita. Vybavuji si povzdechy klientů “Jo, měl jsem dobré období, jenže nevydrželo to”. S důrazem na “nevydrželo to”. Jako by všechno pozitivní ztratilo veškerou hodnotu tím, že to nevydrželo navždy. Obrat „špatným směrem“ je důkazem naší neschopnosti, míra štěstí klesá a rodí se neštěstí. V každém štěstí už je zárodek neštěstí, v každém neštěstí je zárodek štěstí. Jin a jang, znáte to.

Nechceme připustit, že změna je neustálá, nevyhnutelná. Změnu vidíme jako “k lepšímu”, nebo “k horšímu”…a tak jsme na houpačce. Když letí houpačka nahoru, je to důkazem, že jsme schopní, hodnotní atd., když se houpačka vrací, tak to jde do kopru, sami sebe zavrhujeme. A přitom na houpání není nic špatného. Teď mě napadá, že na Letné jsou takové velké houpačky…minule mi je zasedly nějaké děti, ale já si vyčíhnu čas, kdy tam nebudou, a taky si to užiju.

A jak dosáhnout trvalého štěstí? To už nechám na vás. Každý můžeme předávat jen to, co jsme si sami osvojili. A takhle daleko ještě nejsem, ještě se ráda houpu.