Dnes chci psát o tom, co se děje v období, kdy člověk najednou vidí mnohem jasněji, jak a kým byl dosud omezován, a má neodbytný pocit, že už konečně chce být sám sebou.
Začneme ale popořádku. Od narození se výchovou a nároky společnosti učíme, co je dobré a co špatné. Co je přijatelné a co nepřijatelné. Pokusem a omylem zjišťujeme, jaké chování nám zajistí ocenění a jaké naopak odmítnutí. No a protože jsme bytosti učenlivé, tak se zlepšujeme, cizelujeme naše projevy tak, aby vyhovovaly. Aby vyhovovaly ostatním. Je to proces nevyhnutelný, nechci ho zde kritizovat, jen konstatovat.
V určité fázi, obvykle pod vlivem nějakého krizového období, začínáme vnímat vnitřní napětí a objevuje se v nás hlas, zpochybňující náš dosavadní způsob života. Začínáme se ptát sami sebe, jestli jsme opravdu dosud dělali to, co jsme chtěli, nebo spíš to, co po nás chtěli ostatní. Vidíme stále další důkazy toho, že jsme byli okolnostmi (nejčastěji rodiči), dotlačeni k chování, které bychom si my sami nevybrali. Je to změna perspektivy – svůj život vidíme jinýma očima než dosud. Nastává období “aha momentů”, kdy nám docvakávají souvislosti, máme pocit, že věci vidíme čím dál jasněji, sebe i ostatní upřímněji. Můžeme mít pocit, že “už víme”.
Když se k pocitu “už vím” přidá pocit, že (s trochou nadsázky) “všechno bylo blbě” nastává logicky nespokojenost až vztek a potřeba změny. Vyhovování ostatním trvalo už příliš dlouho, máme toho po krk a chceme s tím skoncovat. V téhle fázi můžeme cítit puzení vyříkávat si objevené křivdy s těmi, koho vidíme jako viníky. Cítíme touhu být svobodní od jejich vlivu a možná cítíme i velkou lítost, že jsme na to nepřišli dřív, smutek nad tím, že jsme “nežili svůj život”.
Je to, jako když se v nás začne vynořovat vlna, která nás pudí postavit se sami za sebe. No a jak víme ze školy, když se vyvalí vlny zdola, tak se taky roztáhnou v šírá kola. Zkrátka naše vymezování se vyvolá reakci v druhých, a ta se zase odrazí zpátky k nám. Může nastat období konfliktů, vzájemného zraňování, nepochopení. Může to být hodně bolestné, ale i hodně objevné pro všechny zůčastněné.
No a co s tím? Když už jsem ta psycholožka, tak bych přece mohla něco poradit, že. Tak jo, poradím: Nic. Stačí? Tuším, že taková “rada” málokoho uspokojí a může být chápána jako výzva k rezignaci. Ve skutečnosti je to výzva k přijetí, což je něco úplně jiného (asi se o tom někdy rozepíšu). Ale dobře, poradím i něco konkrétnějšího. Podle mě je důležité jít dál, resp. hlouběji do sebe. Možná v tuhle fázi upřímně cítíme vztek, dává tu přece smysl. Ale když zůstaneme pozorní, za nějakou dobu ucítíme něco dalšího…smíření, pochopení, vděčnost nebo třeba blbej pocit z toho, jak jsme se zachovali my. A je zase jen na nás, jak s těmito objevy naložíme. Zda a jak je budeme sdílet s těmi, kterých se týkají. Ony se ty pocity totiž ve skutečnosti týkají nás, s těmi druhými až tak nesouvisejí 😉
A ještě dodatek k výše zmíněnému pocitu “už vím”. Já osobně jsem si už k němu vypěstovala nedůvěru. A tak sem nenápadně vložím větu, která se mnou rezonuje, a budu tajně doufat, že se ve vás taky uchytí a bude pracovat 😉 Říká, že “Malé porozumění plodí dogmatismus, větší porozumění plodí zájem, ještě větší plodí modlitbu.”