Prosím vás, tady je klíčové to “člověkem”, nikoli “lepším člověkem”! Není třeba se kvůli dětem stávat lepším člověkem. Vlastně je to spíš pastička. Pro děti je dobré, když budeme tím, čím jsme už teď.
Dál už číst nemusíte, teď se budu jen opakovat. No ale kdybyste měli dlouhou chvíli… 😉
Děti jsou pro rodiče často tím nejdůležitějším na světě, byli bychom pro ně schopni nasadit život. Jenže situace, které by to vyžadovaly, téměř nenastávají. A tak se obětujeme jinak. Obětujeme to, čím jsme. Snažíme se stát lepšími než jsme, abychom naplnili svoje ideály rodičovství. A mimochodem, tahle snaha být lepší nám málokdy zajistí ocenění druhých, protože názory na správné rodičovství jsou ve společnosti naprosto protichůdné. My se TAK snažíme! Jak to, že to nikdo nevidí, nikdo to neocení…no, někdo možná ano, ale stejně tak to někdo jiný zkritizuje…a frustrace narůstá.
I tahle fáze rodičovství je užitečná, pokud ovšem zapojíme sebereflexi. Pak zjišťujeme, jaký přístup s námi souzní, co v nás naopak vyvolává odpor, a vlastně tím lépe poznáváme svoje hodnoty. Je tu spousta materiálu k vytěžení pro sebepoznání. Např. proč je pro mě tak důležité, aby dítě dejme tomu chodilo na výběrovou školu/nejedlo sladké/mělo omezený přístup k internetu/bylo hezky oblečené a upravené/trávilo hodně času venku/mělo naplněné všechny potřeby/dodržovalo pravidla společenského chování atd., doplnit můžete cokoli, pro každého je důležité něco jiného. Pokud tyto svoje postoje obrátíme dovnitř jako otázku na sebe, můžeme se o sobě mnohé dovědět.
Jenže někdy se naplňování ideálu dokonalého rodiče stane spíš nutkáním, automatismem. Máme pocit, že “je přece jasné, že pro děti je dobré, když…” a doplňte podle sebe. Vytrácí se sponaneita, přirozenost, pružnost, otevřenost jiným možnostem, jiným pohledům, jiným lidem…a nastupuje honba za nedosažitelným ideálem.
A to je právě to “stávání se lepším člověkem” “kvůli dětem”. Chudáci děti…ve snaze dopřát jim to nejlepší na ně valíme zodpovědnost za to, že my se “kvůli nim” omezujeme. Ne všechny projevy “dokonalého rodiče” jsou totiž našimi přirozenými projevy. Sami sebe strkáme do škatulky nadepsané “dokonalá máma/dokonalý táta” a části, které přečuhují, si zakazujeme. A každý si zakazujeme něco jiného. Podle toho, který typ ideálního rodiče naplňujeme. Někdo si zakazuje být naštvaný, někdo být unavený, smutný, dominantní, bezradný, příliš “měkký” a tak dále a tak dále. Míváme pocit, že některé prožitky do (toho správného) rodičovství nepatří.
Dokonce si myslíme, že děti našich prožitků ušetříme, když je nedáme najevo. Bere se to jako projev zodpovědnosti. “Je mi hrozně, jsem na dně (např. kvůli manželské krizi, vážné nemoci, smrti blízkého), ale děti tím samozřejmě nezatěžuju, snažím se být veselá, a před nimi nebrečím.”
Řekla jsem to už v prvním odstavci, pak kolem toho kroužila a teď tedy znovu jinými slovy: Pro děti je mimořádně důležité, abychom byli sami sebou, autentičtí. Neříkám, že je to snadné. Je to cesta. Ale je krásná a obohacující 🙂 Jedině když budeme sami sebou, budeme mít s dětmi blízký vztah – ten nelze navázat s někým, kdo “hraje roli”. Pocit bezpečí, který tolik chceme dětem dopřát, pramení ze srozumitelnosti, z transparentnosti, potom se na nás děti mohou spolehnout. Nejsou zmatené z toho, že něco jiného z rodičů cítí a něco jiného rodiče říkají nebo dělají.
A to kásné na konec. Všichni chceme, aby naše děti byly šťastné. A to nejvíc, co pro to můžeme udělat, je právě když my budeme sami sebou. Nekecám 🙂 …aspoň to je tedy v současnosti moje představa ideálního rodiče a jen čas ukáže, kde mám slepá místa 😉 Tím, že budeme sami sebou, totiž předáváme dětem tu nejdůležitější zprávu, říkáme jim tím: Je normální být sám sebou. Jsi v pořádku, hodný lásky takový, jaký jsi.