Upřímně, pochybuji, že může pomoct jakýkoli návod z článku. Nevím, jak to máte vy, ale ve mně ty praktické a současně moudré texty (a že jsem jich přečetla!) často vyvolají akorát tak dojem, že jsem odsouzená se v mém bahně plácat nadosmrti. Mám totiž v tu chvíli před sebou černý na bílém důkaz mojí nedostačivosti, jelikož nejsem schopná ze dne na den začít vstávat o dvě hodiny dřív, radostně hupsnout do ledové sprchy, objímat všechny členy rodiny, přejít na nízkosacharidovou stravu a ještě se u toho tvářit nenuceně.
Fuj, právě teď cítím, jak se ve mně objevuje odpor vůči všem těm nárokům na sebe a chuť zalézt někam pod zem a nedělat raději nic. Prostě mám pocit, že jakékoli rady opomíjejí jednu drobnost, a sice ten fakt, že čtenář je možná právě kde? Ano, správně, ve sračkách.
A když to teď převedu na sebe – vlastně všechno co píšu, píšu hlavně sebe 😉 – tak to, co v takovou chvíli potřebuju, je úplně prosté. Potřebuju jen od někoho slyšet něco jako “To je v prdeli…” a současně vnímat, že mě tenhle člověk právě teď naprosto vnímá, věnuje mi nedělenou pozornost. On totiž v tu chvíli prokázal odvahu sám se také zamazat tím, co já prožívám. Nedává mi rady ze svého bezpečného čistého místečka, ale místo toho vleze do té žumpy za mnou a pocítí, že je to tam vážně na hovno. A to je vše. Tečka. Taková krása, když takhle jednoduchou věc někdo umí! Znáte ten pocit?
Jo a na hvězdičky ve sprostých slovech nehraju. Sprostý slovo je sprostý a šmytec. Nahrazovat písmena hvězdičkama je jak vázat mašli na hovno…pardon, na bobek 😉