To nevím. A těžko říct, jestli vůbec něco. Třeba k tomu ani nenajdu odvahu. Ale mám velkou potřebu se sdílet, komunikovat, takže myslím, že ze mě občas něco vypadne. Každopádně vím, že se budu opakovat, že budu psát to, co jsem mnohokrát už někomu říkala, že občas budu banální a častěji možná příliš komplikovaná.
A taky budu frustrovaná. Z toho, že píšu, místo, abych mluvila. Z toho, že koukám do obrazovky, místo toho, abych koukala druhému člověku do očí. Z toho, že sedím u stolu místo toho, abych seděla pod stromem. Z toho, že sedím, místo abych chodila.
A taky nebudu vědět, odkud vlastně to, co píšu, vím. Nebudu schopná přesně odkazovat, ačkoli mě k tomu můj vědou stále ještě deformovaný mozek má tendenci tlačit. Budu vykrádat sama sebe, Rogerse, vedantu, jógu, kamarády, učitele, co jsem kde zaslechla a zaháčkovalo se ve mně.
A asi mě bude tížit obava, jestli se vyjadřuju dost přesně, abych byla správně pochopena a přijata…což je tedy pěkná kravina, něčím takovým se stresovat, protože nejsme stroje, abychom vysílali a přijímali signály neosobně, bez zkreslení svojí vnitřní realitou.
Jedno ale vím, a sice, že cokoli píšu, předkládám jako nabídku. Mým záměrem je jenom vyjádřit to svoje, ne zpochybňovat to jiné. Jsem zvědavá, jak se mi to bude dařit.
Teď koukám, resp. cítím, že mám potřebu vyjádřit vděčnost. Tak jo…děkuju. Děkuju za všechno, co mě kdy potkalo a proměnilo.
A tady si to jako můžu sama komentovat? Hm…zajímavý… bla, bla, bla…co to asi udělá, když to odešlu? Myslím, že je to poprvé, co vůbec nějaký článek někde komentuju…a rovnou taková duchaplná poznámka, no nejsem já šikovná?
A rovnou si můžu i odpovědět! No to je bomba, mě ty počítače snad začnou bavit!