Blog

Tak to teda ne! Diskriminace je přece špatně. Mě nebude nikdo diskriminovat! A já samozřejmě taky nediskriminuji, nikoho nesoudím, všichni jsou pro mě stejně hodnotní.

Ok, ok, ok…tak trochu doufám, že jsem vás pobouřila…a že vás vzápětí uklidním tím, že šlo prostě jen o prvoplánovou provokaci. Provokaci vycházející z toho, že slova máme zanesena emočním nánosem, takže některá jsou pro nás automaticky pozitivní a jiná negativní. A diskriminovat je zrovna takový fuj slovo.

Jenže my diskriminujeme v jednom kuse. Vytvořili jsme tak neuvěřitelně složitý systém rozlišující (tj. diskriminující) věci a tvory podle sebemenších detailů, že se v tom ztrácíme. Ten systém považujeme za natolik zásadní, že jsme ochotni se ho učit třeba 20 let. Vím o čem mluvím 😉 Škola je přece především o rozlišování: to jsou členovci, to Slavníkovci, to beatníci, ten patří tam a ten zas jinam… Důkazem dobrého vzdělání je to, když umíme dobře zařazovat, škatulkovat. Ať jsme kdekoli, nejen ve škole: ten je váženější než tamten, při téhle příležitosti “se sluší” tohle a při jiné zas něco jiného. Tahle je hezká, tamta ošklivá, ten hubený, ten tlustý a ten černý a ten bílý.

No a jsme u titulku – diskriminaci si spojujeme s rozlišováním lidí podle barvy pleti, případně podle pohlaví, víry, atd. A ani si nevšimneme, jaká je to pošetilost. Lidi mají různé odstíny pleti, my je myšlenkově seřadíme podle jasu barvy, někde uprostřed uděláme čáru a řekneme, že nad čárou jsou černí a pod čárou bílí. Prosím vás, už jste někdy někdo viděl bílého nebo černého člověka? Já potkat bílého nebo černého člověka, tak mě to vyděsí k smrti.

Ve skutečnosti ve vnějším světě žádné kategorie neexistují. Resp. existují, jen když je vytvoříme…a následně narážíme na výjimky a na exempláře někde na pomezí. Když jdeme na nižší a nižší úroveň, nerozlišíme černého od bílého, pak ani muže od ženy a pak ani neživou věc od živé. Nerozlišíme ani hmotu od energie.

Tak o co se to pořád snažíme? Vytváříme kategorie, abychom mohli se světem nakládat. Když věci a lidi pojmenujeme, označkujeme a zařadíme, máme pocit větší kontroly, jistoty, než kdybychom se jim prostě jen vystavili a viděli je v jejich jedinečnosti. Když máme lidi, věci, situace zařazené, máme pak představu “co s nimi”, “jací/jaké asi jsou”, “co od nich čekat”.

Kdybychom tohle hodili za hlavu, udělali bychom zásadní obrat. Najednou bychom nebyli “já” a někde jinde “on” nebo “to”. Namísto dvou oddělených entit by bylo něco mezi, něco mezi námi, stali bychom se procesem, plynutím. Dali bychom se všanc životu takovému, jaký právě teď je, nechávali bychom se proměnovat každým vjemem. Děsivé, co? No a nebo krásné a živoucí, ať si každý vybere.

Jenže, já si opravdu myslím, že diskriminovat je potřeba. Ovšem někde úplně jinde, než kde to děláme. Existuje nedozírný svět, kde opravdu cítím “Ať žije diskriminace!”. Je to náš vnitřní svět. Jediná oblast, za kterou jsme skutečně zodpovědní a kde skutečně můžeme něco změnit.

A, světe div se, tady na rozdíl od vnějšího světa rozlišovat lze a má to smysl. Ale pozor, když se do toho víc pustíte, je riziko, že vás to začne bavit, a že po nějaké době budete někým jiným, než jste byli dosud. Není třeba pro to dělat nic extra. Prostě jen vnímáme, jak se cítíme, co prožíváme v jakékoli sebeobyčejnější životní situaci. A pátráme v sobě po odpovědi, zda to, co prožívám, je způsobeno vnějšími okolnostmi, nebo mým vnitřním nastavením, mým navyklým způsobem reagování.

Když si zvykneme prozkoumávat naše motivace, naše přání a tendence, může nás časem udivit, jak jasné zprávy z našeho nitra dostáváme. Je to podobné, jako když na něco máme chuť a na něco ne – v tu chvíli neváháme. Nezpochybňujeme, jestli určitě máme chuť zrovna na tohle. A není třeba naši volbu oběda obhajovat nebo vysvětlovat někomu jinému.

A podobně můžeme začít jasněji cítit, co chceme udělat a co ne, co je správné a co ne. Začíná se zviditelňovat rozdíl mezi příjemným a nepříjemným, správným a špatným. Resp. mezi správným a příjemným, protože tyhle dvě kategorie často splývají. A tomu, kdo se rád trestá, zase často splývá správné a nepříjemné.

Život se stává jednodušším, protože priority a hodnoty jsou jasnější. Zmenšuje se prostor pro pochybnosti, protože rozhodnutí se dělají tak nějak celým člověkem, jsou s námi a s aktuální situací stále více v souladu. No nezní to dobře? Tak hurá do toho 🙂

No super…to je zase rada. A tahle je asi jedna z nejvíc iritujících. Jak se to jako dělá, něco přijmout?! Ne, že bych to věděla…ale napadají mě myšlenky, které krouží kolem tématu přijímání “nepřijatelného”.

To dobře míněné “musíš to přijmout” můžeme typicky slyšet v situaci setkání s vážnou nemocí nebo rozchodu s partnerem. Ono je to prožitkově vlastně dost podobné. Obojí je o prožitku ztráty, hlavně ztráty perspektivy, protože “takhle jsme si život představovali…”

Teď se mi začínají rozbíhat myšlenky k tomu, co to vlastně ztráta je, zda vůbec ve skutečnosti lze o něco přijít… No ale budu se krotit a vrátím se zpět do naší každodenní reality. Do té reality, ve které toužíme po jistotách a předpokládáme, že nám je poskytnou naše vztahy, naše dobré zdraví nebo materiální zajištění. Jsou zkrátka určité věci, které jsou pro nás hodně důležité, a díky tomu nás vlastně definují. Máme pocit, že něčím “jsme” (např. zdravá pracující inteligentní milující vyrovnaná vtipná hodná, no a samozřejmě skromná 🙂 žena) a něco “máme” (např. kondici, povolání, děti, příjem). Jenže, i když se nám to nemusí líbit, žádná tato “já” a “moje” si nemůžeme udržet napořád a čas od času o ně přicházíme. Ztrácíme vztahy, zdraví, majetek a jsme z toho zoufalí.

Se ztrátou nastoupí odobí horečné snahy situaci změnit. Rozhodně se s ní “nehodláme smířit”, protože to by znamenalo “vzdát to” a to je špatně. Všimli jste si, že vzdát něco se bere automaticky jako charakterová slabost? Já si naopak myslím, že je to nedoceněná dovednost, kterou jednou budeme pilovat, následně se z toho nestane nová posedlost, a nakonec se ještě budeme učit, jak se vzdát vzdávání se. Teď se mi nějak zamlžila křišťálová koule, takže zpět do současnosti…

Snažíme se věci změnit a protože jsme vytrvalí a nic nevzdáváme, vydržíme bojovat opravdu dlouho. A nemusí to ani být boj patrný navenek, úplně stačí boj vnitřní. Dejme tomu v případě konce vztahu jedna naše část ví, že druhého člověka nemůžeme přimět, aby nás miloval a chtěl s námi být, a jiná naše část nekontrolovaně vytváří fantazie, jak toho dosáhnout. A ještě další část vidí ten rozpor, marnost našeho snažení a vnímá frustraci z toho neustálého kolotoče trápení se.

A do toho přijde kámoška (nebo psycholožka 😉 ) a upřímně, ze srdce, nám řekne, že to musíme přijmout. Dík za radu. Jako bych to nevěděla! Člověk se na ni ani nemůže naštvat, když to myslí tak dobře!

A jako bonus přidá svou vlastní zkušenost, jak ona sama podobnou věc přijala a jak ji přijetí ztráty obohatilo, posunulo, má teď život bohatší, prožívá vděčnost za maličkosti atd. Takže se ke všemu tomu trápení ještě přidá pocit neschopnosti a ponížení, protože já toho přijetí na rozdíl od ní nejsem schopná. Tady je ale odpověď snadná: po bitvě je každý generál. Jasně, s odstupem času vidíme ty vzácné plody, které vyrostly na spáleništi života. Jenže když zrovna tupě zíráme na apokalyptickou krajinu naší rozbombardované duše, tak je to prostě jenom hrůza.

Je tu ale záchrana. Každý boj jednou skončí. Když ne z našeho rozhodnutí, tak z vyčerpání. Že je to kruté? Možná se mi nepodaří předat to psanou formou, zcela jistě ne všem, ale mně to kruté nepřijde. Přijde mi to spíš osvobozující.

Vše je v pohybu. I ta bolest, kterou cítíme. Jak vypadá právě teď? Je to, jako když člověk padá do propasti, zběsile mává rukama kolem sebe a není se čeho zachytit? Nebo je to jako by ho zalili do betonu a nemohl se ani hnout? Je to stažený hrudník, že se snad nedá ani nadechnout? Je to bolest na hrudi, jako by v místě, kde má být srdce, byl kus masa vyrvaný z těla? A jaké je to za chvíli? A jaké je to za hodinu, zítra, za týden…

No schválně, jak poznáte, že jste šťastní? Co je tím signálem, který když zaznamenáte, tak si řeknete “Teď jsem šťastná.”? Poslední dobou mi otázka nacházení štěstí někdy až nedává spát. Co to vlastně je a jak se toho dosahuje?

Před pár dny jsem dostala tak dobrou zprávu, že to se mnou skoro šlehlo, brečela jsem radostí a vděčností. Člověk by si řekl, to je přece jednoznačně štěstí…jenže takový stav štěstí naštěstí 😉 netrvá příliš dlouho. To by bylo dost vyčerpávající. Takže to asi nebude “to štěstí”, které hledám.

A především, pokud bych za to kýžené štěstí považovala stav, který nastává následkem šťastné náhody, dávám tím zodpovědnost za svoje vlastní štěstí do rukou vrtkavého osudu – když zrovna nastanou pozitivní okolnosti, následuje štěstí, když ne, následuje nuda, šeď, zklamání…každý prožíváme ten protipól jinak, podle svojí nátury.

No dobře, ale štěstí si přece můžeme zařídit i sami. Venku svítí sluníčko, co víc si přát, koukni, jak je to krásný, a raduj se! Nebo si dej něco dobrého, nebo si přečti hezkou knížku, nebo pokecej s kamarádkou, nebo si dej vanu… Jo, může to zafungovat. Tedy, za předpokladu, že fakt zrovna svítí sluníčko, máme náladu na čtení nebo vůbec máme komu zavolat. Ale paradoxní je, že tyhle tipy fungují spíš na lidi, kteří se už beztak cítí v pohodě. Když to poradíme člověku v depresi, bude se pravděpodobně cítit ještě hůř, protože mu tím dáme najevo, že vůbec netušíme, co prožívá. Spokojený člověk si umí udělat radost, aby byl ještě víc spokojený. A pak má důkaz, že ví jak na to…no a na základě svojí zkušenosti obvykle předpokládá, že to bude fungovat i na druhé.

Teď se ale vrátím o větu zpět a pro sebe si ji zopakuju a rozšířím, protože mám pocit, že tam někde se skrývá klíč k tomu štěstí, za kterým se tolik pachtíme: “Spokojený člověk si umí udělat radost, aby byl ještě víc spokojený” a dodám, “a pak se cítí šťastný”. Mám totiž neodbytný pocit, že to běžné lidské štěstí je něco, co zažíváme, když se věci podle nás mění klepšímu. Abychom byli šťastní, potřebujeme být šťastnější než před chvílí. Prožitek štěstí záleží na srovnání se stavem, který mu předcházel. Například dnes jsem se probudila o něco zdravější, než jsem byla včera – no a to byla radost, když jsem si toho všimla! Ve skutečnosti mi je ale fyzicky hůř než obvykle. Jen jindy je prostě normální být zdravá.

Vyplývá mi z toho, že štěstí je, když se věci mění pro nás žádoucím směrem. Proč bychom jinak hromadili majetek, moc, zážitky, stále chtěli něco dál a víc? Mám pocit, že moment, kdy se věci “obrací k lepšímu” je pro nás drogou. Je to prostě závislost. Navíc často okolím oceňovaná, protože člověk skutečně může dosahovat určitých obecně ceněných cílů. A tu závislost nemyslím jako kritiku, jen jako popis principu, kterého jsem si všimla, především sama u sebe 😉 Toužíme po trvalém štěstí a současně jsme závislí na změně k lepšímu. To je fór, co?

No a co když situace stagnuje? Dejme tomu, dosáhneme něčeho, po čem jsme toužili, a už jako by nebylo kam pokročit. Mám hypotézu, že potom je štěstím to, když situace trvá déle a déle…jako bychom předpokládali, že s kvantitou narůstá kvalita. Vybavuji si povzdechy klientů “Jo, měl jsem dobré období, jenže nevydrželo to”. S důrazem na “nevydrželo to”. Jako by všechno pozitivní ztratilo veškerou hodnotu tím, že to nevydrželo navždy. Obrat „špatným směrem“ je důkazem naší neschopnosti, míra štěstí klesá a rodí se neštěstí. V každém štěstí už je zárodek neštěstí, v každém neštěstí je zárodek štěstí. Jin a jang, znáte to.

Nechceme připustit, že změna je neustálá, nevyhnutelná. Změnu vidíme jako “k lepšímu”, nebo “k horšímu”…a tak jsme na houpačce. Když letí houpačka nahoru, je to důkazem, že jsme schopní, hodnotní atd., když se houpačka vrací, tak to jde do kopru, sami sebe zavrhujeme. A přitom na houpání není nic špatného. Teď mě napadá, že na Letné jsou takové velké houpačky…minule mi je zasedly nějaké děti, ale já si vyčíhnu čas, kdy tam nebudou, a taky si to užiju.

A jak dosáhnout trvalého štěstí? To už nechám na vás. Každý můžeme předávat jen to, co jsme si sami osvojili. A takhle daleko ještě nejsem, ještě se ráda houpu.

No, co se dá dělat, tak to holt bude propadák, a někdy příště zkusím focusing zpropagovat znovu. Dneska to tedy vypadá na pěknou nudu…než se tím trápit, to už je snad lepší se s tou svojí nudností (existuje to slovo vůbec?) smířit.

…hmm, jak jsem si připustila, že můžu být i nudná, cítím se o fous líp. Co já vím, třeba ze mě ještě nakonec něco vypadne, navzdory otupující rýmě a pocitu, jak kdybych měla hlavu v igeliťáku…a to je teda dost naprd pocit. Máte to taky tak? – Já když jsem nastydlá, připadám si neproduktivní, líná, vlastně neschopná…a když se v tom začnu babrat, tak můžu dost rychle dojít k závěru, že jsem celkově k ničemu…má vůbec tvor, který nevytváří žádné hodnoty, právo na existenci? K čemu tady vůbec jsem, všichni jsou schopnější než já… Zajímavé. Stačí hloupé nachlazení a začnou se mi úplně bez pozvání objevovat neadekvátní sebedestruktivní myšlenky. To už snad raději ten pocit igeliťáku na hlavě…jenže teď koukám, on už tam není. Místo toho mě teď pobolívá hlava, frontální laloky, abych byla přesná…jo, to znám. Zas moc myslím. To je zajímavý, kolik se toho v tom těle děje…

Ta ženská plácá úplný blbosti, co? Jo, taky mívám někdy pocit, že mi přeskočilo…jenže mně přeskočilo někam, kde je mi čím dál tím líp. A tím se vlastně dostávám k tomu, že mi mimo jiné pomohl právě focusing. Tak bych asi konečně mohla napsat, co to jako je.

Je to úplně jednoduché. Jde zkrátka o sledování mysli a těla, a tím jejich propojování. A dělá se to tak, že člověk zaměří pozornost na jednoduché tělesné vjemy a sleduje je. Jen je sleduje a tím je nechá vyjevit význam, jaký pro něj mají. Nepříjemné pocity nezahání, nemanipuluje s nimi, ale naopak se učí jim naslouchat. A ony promlouvají, když je necháme. Objeví se myšlenka, obraz, vzpomínka…při focusingu se jimi nenecháváme odlákat moc daleko, nerozvíjíme fantazie, neutíkáme od těla na dlouho, ale spíš krotíme svoji pozornost a zase ji s jemností přesměrujeme k tělu. Ptáme se sami sebe, jak mi s takovou myšlenkou je? Kde ji nesu v těle? A sledujeme, co se děje…

A k čemu je to vůbec dobré? Podle mě úplně ke všemu 🙂 Rozvíjíme totiž ty nejdůležitější dovednosti, které máme k dispozici. A sice schopnost řídit svu pozornost a schopnost sebepřijetí. Převezměte zodpovědnost za svou pozornost a máte ve svých rukou celý svůj život. A říkám to sice k vám, ale především to opakuji sama sobě, protože na to často zapomínám, a přitom chci tímhle poznáním nasáknout do morku kostí.

Funguje to podobně jako fyzický trénink – namísto tělesné síly při focusingu posilujeme a zlepšujeme funkčnost psychických kapacit. A to s postojem laskavosti k sobě, k čemukoli, co se objevuje. Není to na sílu, na výkon, ba právě naopak. Učíme se nelpět na výsledku a paradoxně právě tím umožňujeme, aby se dělo to nejlepší možné. Učíme se konat nekonáním. Já vím, je to takhle hodně obecné…jen co se mi bude chtít, napíšu o konkrétních přínosech focusingu. Není jich málo. Jen je tu ten háček, že focusing nejlépe funguje, když nečekáme nic 😉 .

A zatím, kdyby vás zajímalo o focusingu více, můžete kouknout do knih Focusing od E. Gendlina, který focusing vymyslel (kdysi jsem ji četla, líbila se mi, ale připadala mi poněkud americky samospásná) nebo Síla focusingu od A. Cornellové (na tu mám dobré reference, ale nečetla jsem ji, protože už mě tou dobou nezajímalo, co si o focusingu myslí někdo jiný 😉 ).

Focusing má člověka osvobozovat…aspoň já to tak vnímám. Ano, je to technika, kterou člověk nejprve “trénuje”. Ale smyslem není dělat ji do konce života, nýbrž nakonec ji překročit a vlastně ji nepotřebovat. A tak je to koneckonců s jakoukoli technikou práce s myslí. Do mě se focusing postupně tak nějak vstřebal a teď spíš mám pocit, že se mi “děje”, než že bych ho “dělala”. A protože ráda šířím to (a pouze to 😉 ), co se osvědčilo mně osobně, tak i zájemcům o focusing ráda pomáhám k tomu, aby si metodu osvojili…a aby mě pak už nepotřebovali 🙂 .

Mohu fungovat jako průvodce focusingem ve fázi, kdy je ještě pro člověka těžké ho provádět sám. Ona totiž ta mrcha mysl je jak divoká opice, skáče si sem tam a na nás nebere ohled. Pak člověk snadno dojde k závěru, že “mu to nejde” a kapituluje. Jako provázející můžu být oporou pro vaši pozornost a dopřávat vám klid na to, abyste se soustředili na obsahy mysli a tělesné vjemy a ne na to, co máte vlastně dělat.

Focusing s provázejícím také umožňuje probrat nejistoty a otázky, které se objeví. Vše je na dohodě s konkrétním člověkem. Samotný focusing může trvat někde mezi 10 a 40 minutami a zbytek času můžeme věnovat objasňování metody nebo terapeutickému rozhovoru o tom, co se během focusingu objevilo. Je jen na vás, zda se mnou budete chtít sdílet to, co jste v sobě objevili, nebo zda je pro vás příjemnější nechat si svůj vnitřní svět pro sebe.

Dnes chci psát o tom, co se děje v období, kdy člověk najednou vidí mnohem jasněji, jak a kým byl dosud omezován, a má neodbytný pocit, že už konečně chce být sám sebou.

Začneme ale popořádku. Od narození se výchovou a nároky společnosti učíme, co je dobré a co špatné. Co je přijatelné a co nepřijatelné. Pokusem a omylem zjišťujeme, jaké chování nám zajistí ocenění a jaké naopak odmítnutí. No a protože jsme bytosti učenlivé, tak se zlepšujeme, cizelujeme naše projevy tak, aby vyhovovaly. Aby vyhovovaly ostatním. Je to proces nevyhnutelný, nechci ho zde kritizovat, jen konstatovat.

V určité fázi, obvykle pod vlivem nějakého krizového období, začínáme vnímat vnitřní napětí a objevuje se v nás hlas, zpochybňující náš dosavadní způsob života. Začínáme se ptát sami sebe, jestli jsme opravdu dosud dělali to, co jsme chtěli, nebo spíš to, co po nás chtěli ostatní. Vidíme stále další důkazy toho, že jsme byli okolnostmi (nejčastěji rodiči), dotlačeni k chování, které bychom si my sami nevybrali. Je to změna perspektivy – svůj život vidíme jinýma očima než dosud. Nastává období “aha momentů”, kdy nám docvakávají souvislosti, máme pocit, že věci vidíme čím dál jasněji, sebe i ostatní upřímněji. Můžeme mít pocit, že “už víme”.

Když se k pocitu “už vím” přidá pocit, že (s trochou nadsázky) “všechno bylo blbě” nastává logicky nespokojenost až vztek a potřeba změny. Vyhovování ostatním trvalo už příliš dlouho, máme toho po krk a chceme s tím skoncovat. V téhle fázi můžeme cítit puzení vyříkávat si objevené křivdy s těmi, koho vidíme jako viníky. Cítíme touhu být svobodní od jejich vlivu a možná cítíme i velkou lítost, že jsme na to nepřišli dřív, smutek nad tím, že jsme “nežili svůj život”.

Je to, jako když se v nás začne vynořovat vlna, která nás pudí postavit se sami za sebe. No a jak víme ze školy, když se vyvalí vlny zdola, tak se taky roztáhnou v šírá kola. Zkrátka naše vymezování se vyvolá reakci v druhých, a ta se zase odrazí zpátky k nám. Může nastat období konfliktů, vzájemného zraňování, nepochopení. Může to být hodně bolestné, ale i hodně objevné pro všechny zůčastněné.

No a co s tím? Když už jsem ta psycholožka, tak bych přece mohla něco poradit, že. Tak jo, poradím: Nic. Stačí? Tuším, že taková “rada” málokoho uspokojí a může být chápána jako výzva k rezignaci. Ve skutečnosti je to výzva k přijetí, což je něco úplně jiného (asi se o tom někdy rozepíšu). Ale dobře, poradím i něco konkrétnějšího. Podle mě je důležité jít dál, resp. hlouběji do sebe. Možná v tuhle fázi upřímně cítíme vztek, dává tu přece smysl. Ale když zůstaneme pozorní, za nějakou dobu ucítíme něco dalšího…smíření, pochopení, vděčnost nebo třeba blbej pocit z toho, jak jsme se zachovali my. A je zase jen na nás, jak s těmito objevy naložíme. Zda a jak je budeme sdílet s těmi, kterých se týkají. Ony se ty pocity totiž ve skutečnosti týkají nás, s těmi druhými až tak nesouvisejí 😉

A ještě dodatek k výše zmíněnému pocitu “už vím”. Já osobně jsem si už k němu vypěstovala nedůvěru. A tak sem nenápadně vložím větu, která se mnou rezonuje, a budu tajně doufat, že se ve vás taky uchytí a bude pracovat 😉 Říká, že “Malé porozumění plodí dogmatismus, větší porozumění plodí zájem, ještě větší plodí modlitbu.”

Prosím vás, tady je klíčové to “člověkem”, nikoli “lepším člověkem”! Není třeba se kvůli dětem stávat lepším člověkem. Vlastně je to spíš pastička. Pro děti je dobré, když budeme tím, čím jsme už teď.

Dál už číst nemusíte, teď se budu jen opakovat. No ale kdybyste měli dlouhou chvíli… 😉

Děti jsou pro rodiče často tím nejdůležitějším na světě, byli bychom pro ně schopni nasadit život. Jenže situace, které by to vyžadovaly, téměř nenastávají. A tak se obětujeme jinak. Obětujeme to, čím jsme. Snažíme se stát lepšími než jsme, abychom naplnili svoje ideály rodičovství. A mimochodem, tahle snaha být lepší nám málokdy zajistí ocenění druhých, protože názory na správné rodičovství jsou ve společnosti naprosto protichůdné. My se TAK snažíme! Jak to, že to nikdo nevidí, nikdo to neocení…no, někdo možná ano, ale stejně tak to někdo jiný zkritizuje…a frustrace narůstá.

I tahle fáze rodičovství je užitečná, pokud ovšem zapojíme sebereflexi. Pak zjišťujeme, jaký přístup s námi souzní, co v nás naopak vyvolává odpor, a vlastně tím lépe poznáváme svoje hodnoty. Je tu spousta materiálu k vytěžení pro sebepoznání. Např. proč je pro mě tak důležité, aby dítě dejme tomu chodilo na výběrovou školu/nejedlo sladké/mělo omezený přístup k internetu/bylo hezky oblečené a upravené/trávilo hodně času venku/mělo naplněné všechny potřeby/dodržovalo pravidla společenského chování atd., doplnit můžete cokoli, pro každého je důležité něco jiného. Pokud tyto svoje postoje obrátíme dovnitř jako otázku na sebe, můžeme se o sobě mnohé dovědět.

Jenže někdy se naplňování ideálu dokonalého rodiče stane spíš nutkáním, automatismem. Máme pocit, že “je přece jasné, že pro děti je dobré, když…” a doplňte podle sebe. Vytrácí se sponaneita, přirozenost, pružnost, otevřenost jiným možnostem, jiným pohledům, jiným lidem…a nastupuje honba za nedosažitelným ideálem.

A to je právě to “stávání se lepším člověkem” “kvůli dětem”. Chudáci děti…ve snaze dopřát jim to nejlepší na ně valíme zodpovědnost za to, že my se “kvůli nim” omezujeme. Ne všechny projevy “dokonalého rodiče” jsou totiž našimi přirozenými projevy. Sami sebe strkáme do škatulky nadepsané “dokonalá máma/dokonalý táta” a části, které přečuhují, si zakazujeme. A každý si zakazujeme něco jiného. Podle toho, který typ ideálního rodiče naplňujeme. Někdo si zakazuje být naštvaný, někdo být unavený, smutný, dominantní, bezradný, příliš “měkký” a tak dále a tak dále. Míváme pocit, že některé prožitky do (toho správného) rodičovství nepatří.

Dokonce si myslíme, že děti našich prožitků ušetříme, když je nedáme najevo. Bere se to jako projev zodpovědnosti. “Je mi hrozně, jsem na dně (např. kvůli manželské krizi, vážné nemoci, smrti blízkého), ale děti tím samozřejmě nezatěžuju, snažím se být veselá, a před nimi nebrečím.”

Řekla jsem to už v prvním odstavci, pak kolem toho kroužila a teď tedy znovu jinými slovy: Pro děti je mimořádně důležité, abychom byli sami sebou, autentičtí. Neříkám, že je to snadné. Je to cesta. Ale je krásná a obohacující 🙂 Jedině když budeme sami sebou, budeme mít s dětmi blízký vztah – ten nelze navázat s někým, kdo “hraje roli”. Pocit bezpečí, který tolik chceme dětem dopřát, pramení ze srozumitelnosti, z transparentnosti, potom se na nás děti mohou spolehnout. Nejsou zmatené z toho, že něco jiného z rodičů cítí a něco jiného rodiče říkají nebo dělají.

A to kásné na konec. Všichni chceme, aby naše děti byly šťastné. A to nejvíc, co pro to můžeme udělat, je právě když my budeme sami sebou. Nekecám 🙂 …aspoň to je tedy v současnosti moje představa ideálního rodiče a jen čas ukáže, kde mám slepá místa 😉 Tím, že budeme sami sebou, totiž předáváme dětem tu nejdůležitější zprávu, říkáme jim tím: Je normální být sám sebou. Jsi v pořádku, hodný lásky takový, jaký jsi.

Upřímně, pochybuji, že může pomoct jakýkoli návod z článku. Nevím, jak to máte vy, ale ve mně ty praktické a současně moudré texty (a že jsem jich přečetla!) často vyvolají akorát tak dojem, že jsem odsouzená se v mém bahně plácat nadosmrti. Mám totiž v tu chvíli před sebou černý na bílém důkaz mojí nedostačivosti, jelikož nejsem schopná ze dne na den začít vstávat o dvě hodiny dřív, radostně hupsnout do ledové sprchy, objímat všechny členy rodiny, přejít na nízkosacharidovou stravu a ještě se u toho tvářit nenuceně.

Fuj, právě teď cítím, jak se ve mně objevuje odpor vůči všem těm nárokům na sebe a chuť zalézt někam pod zem a nedělat raději nic. Prostě mám pocit, že jakékoli rady opomíjejí jednu drobnost, a sice ten fakt, že čtenář je možná právě kde? Ano, správně, ve sračkách.

A když to teď převedu na sebe – vlastně všechno co píšu, píšu hlavně sebe 😉 – tak to, co v takovou chvíli potřebuju, je úplně prosté. Potřebuju jen od někoho slyšet něco jako “To je v prdeli…” a současně vnímat, že mě tenhle člověk právě teď naprosto vnímá, věnuje mi nedělenou pozornost. On totiž v tu chvíli prokázal odvahu sám se také zamazat tím, co já prožívám. Nedává mi rady ze svého bezpečného čistého místečka, ale místo toho vleze do té žumpy za mnou a pocítí, že je to tam vážně na hovno. A to je vše. Tečka. Taková krása, když takhle jednoduchou věc někdo umí! Znáte ten pocit?

Jo a na hvězdičky ve sprostých slovech nehraju. Sprostý slovo je sprostý a šmytec. Nahrazovat písmena hvězdičkama je jak vázat mašli na hovno…pardon, na bobek 😉

Já jsem ale chtěla psát o něčem úplně jiném! O focusingu, který asi málokdo znáte, a přitom je to tak super metoda! No nic…třeba na to taky dojde.

Teď mi zkrátka docvaklo, proč lidi zkoumají, jak vzniknul svět…a zase zjišťuju, že nejvíc objevná mi připadají ta nejbanálnější zjištění.

Asi všichni jsme už někdy slyšeli, že svět vzniknul z ničeho. Takže, máme tu Nic, pak BUM! a je tu Něco! Jak prosté. Zajímalo by mě, jak velká rána to byla…neříkejte mi, že to byla větší rána, než když děti hází v pokoji míčem o zeď? To si nedovedu představit!

Ale hlavně si nedovedu představit, jak Něco vzniká z Ničeho….když se o to pokouším, zavařuje se mi mozek. Můžete mi to vysvětlit vědecky, ale moc šancí na pochopení si nedávám. Někdo si v ten moment velkého třesku pomáhá představou mávnutí kouzelnické hůlky, zásahu Boha, chcete-li. Takže, teď už tu máme Nic a Boha (a ten prosím vás vzniknul jak a z čeho??), pak čárymáryfuk, a je tu Něco. Nevím nevím, vážně jsme si pomohli k nějakému poznání?

A to původní Nic velkým třeskem celé zmizelo, nebo tu aspoň kousek někde zůstává? Vypadá to na docela zajímavé Nic, když se z něj dá vyčarovat nějaké další Něco. Kam se hrabou amarouny. Stačí jenom odčarovat zákon zachování hmoty a můžeme kouzlit. Když něco může vzniknout, tak to přece může i zaniknout, to dá rozum. Takže odčarovat zákon zachování hmoty by nemělo být nemožné.

Tak a teď se do toho zamotávám a začínám sama sebe nudit. A to se přesně děje ve chvíli, když ztrácím představu, o čem je řeč. To jsem rovnou mohla napsat, že prostě nevim, jak svět vzniknul, což je pravda.

Jenže, mně vlastně přijde zajímavější otázka, proč vůbec zkoumáme, jak vzniknul svět. Máte pocit, že se vás to netýká? Já ho fakt měla a teď se za to trochu stydím. Nejprve je třeba ujasnit si pojmy. Takže, co je to svět? Dejme tomu, že svět je všechno, co vnímáme – tj. zeměkoule, hvězdy no a kdybychom tam dohlédli, tak i vzdálenější tělesa, takže zkrátka celý hmotný vesmír. A co je člověk? Z hlediska vesmíru nějaký organismus, který se množí a pinoží na jedné planetě. Jsme zkrátka součástí planety, něco jako když lišejník obroste strom – vidíme strom a až při bližším pohledu vidíme, že je to strom a lišejník…a při ještě bližším pohledu bychom viděli, že lišejník je soužití houby a řasy (já si to normálně musela vygůglit) a při bližším pohledu…no a už se zase objevuje ta znuděnost, jako při popisu vzniku Něčeho z Ničeho. Takže popojedem.

Zkrátka, člověk je součástí planety, koneckonců, živíme se z planety, takže z ní jsou tvořena i naše těla. Neříkejte, že jste neviděli Jste to, co jíte! Takže i člověk je vlastně svět. A tudíž, když zkoumáme, jak vzniknul svět, jen tak mimochodem tím vlastně zkoumáme, jak a z čeho jsme vznikli my. Čím vlastně jsme. Jsme Nic přeměněné na Něco? Nebo je to jinak a ve skutečnosti jsme tím, co tu bylo i před vznikem světa? A to už je sakra zajímavý 🙂 …aspoň pro mě.

S čímkoli. Hm…to zní dost namyšleně, ona si snad myslí, že má řešení na jakýkoli problém! Jenže ono je právě naopak. Já totiž ve skutečnosti nemám řešení vůbec na nic. To jsem si asi moc nepomohla, co?

Zkusím to trochu vysvětlit…

Asi už jste někdy slyšeli, že cílem psychoterapie je, aby si klient sám našel řešení a terapeut je spíše “průvodcem”. Terapeut pak není odborníkem na problémy klienta, je jím klient sám. Je na něm, aby nacházel svá vlastní řešení, svou vlastní cestu.

Jenže, jak terapeut přiměje klienta, aby se řídil sám sebou? Jak mu má vnuknout tu myšlenku, že pro něj bude nejlepší, když si pomůže sám? A proč mu vlastně nechce poradit? Vždyť je to odborník a člověk k němu přece přichází pro radu! K tomu, proč neradím (a co se děje, když to poruším 🙂 ) se asi ještě vrátím. Teď zpátky k tomu, jak klienta dostrkat k vlastnímu řešení.

Asi už začíná být zřejmé, že nejde o žádné dostrkávání nebo ponoukání. Nezáleží zdaleka tolik na tom, co terapeut dělá, ale především na tom, jak to dělá. Klíčové je to, jaký vztah mezi těmi dvěma vznikne. Člověk začne hledat odpovědi sám v sobě za předpokladu, že se ve vztahu s terapeutem cítí bezpečně. Možná to zní až příliš banálně. Jenže tím nemyslím nějaké chlácholení nebo opečovávání. Myslím tím emočně bezpečné prostředí, kde se člověk odváží být sám sebou. Nebo spíš se odváží vůbec začít sám sebe zkoumat.

Takové bezpečí vyplývá z pocitu, že je člověk terapeutem přijímán takový, jaký je. Dokonce i když se názorově rozcházejí, dokonce i když se klient na terapeuta zlobí, i tehdy je přijatelný. Nejedná se o schvalování názorů nebo chování nebo mazání medu kolem huby. Člověk zkrátka pro terapeuta nemusí být někým jiným než tím, kým je. A tak začíná zjišťovat, že není třeba se uzavírat, chránit, že může prozkoumávat i ta místa, která sám na sobě nemá rád. Nebo se pouštět do úplně neznámých oblastí sebe sama.

Přijetí je ale jen jedním z faktorů pomáhajícího vztahu. Tím druhým je empatie, tedy schopnost naladit se na prožívání druhého člověka. Důležité je ale současně neztratit sám sebe…empaticky zhroucený terapeut zhroucenému člověku není moc platný. Rogers říká, že jde o stav “jako bychom byli oním člověkem”, avšak bez toho, abychom ztratili onu dimenzi “jakoby”. Není to něco, co se stane jednou provždy. Je to sledování toku prožívání druhého člověka, prostě v tom “jedu s ním”…ale současně v mojí vlastní loďce.

No a co by to bylo za pohádku bez třetí ingredience, která je také tou nejdůležitější. Je jí opravdovost, autenticita terapeuta. Cokoli ostatního ztrácí význam, pokud to není autentické. Cílem terapie je, aby člověk žil v souladu sám se sebou. (Tady se obvykle objevuje námitka, zda to není sobecké. A tak rovnou dodávám, že – světe div se – čím víc žijeme v souladu sami se sebou, tím víc harmonie je i v našich vztazích.) Tomuto cíli se lze přibližovat jedině s terapeutem, který je sám v maximální možné míře transparentní, autentický, nic neskrývá, na nic si nehraje.

Takže tímto jsem vyjevila, co je v terapii mým záměrem. A je mi úplně jasný, že jsem předložila ideální verzi, kterou naplňuji někdy líp a někdy hůř. Je to fuška, řeknu vám! Jenže hlavní je, že mě to takhle baví. Co, baví! Naplňuje mě nadšením to, že věci se dějí tím líp, čím víc si umožním být sama sebou, to je přece paráda 🙂

Ale je tu ještě ta druhá polovina příběhu. Když zůstanu v křesle sedět se super pocitem ze sebe sama, jak jsem autentická a jak druhého přijímám a dokonale vnímám, ale nebudu to schopna správně komunikovat, je to celé na prd. Je třeba nacházet způsoby, konkrétní slova, jakými tento postoj dávat najevo. Je to živé, je to o vylaďování, neustálém vyhmatávání toho, co se vlastně mezi námi odehrává.

Spojením přijetí, empatie a opravdovosti vzniká vztah, který je podporující a současně proměňující pro všechny zúčastněné. Proměňující směrem k naplněnějšímu životu, životu ze své skutečné podstaty. A to platí pro vztahy obecně, nejen pro vztah terapeutický. Schválně, zkoušejte to! Zkoušejte to kdekoli a s kýmkoli, ale doporučuji začít třeba prodavačkami, spolucestujícími…vlastní děti a rodiče jsou mnohem těžší kalibr. No a sledujte, co se bude dít 🙂

Ta moudra samozřejmě nemám z vlastní hlavy. Je to z hlavy Carla Rogerse, a proto chci ještě tímto udělat reklamu jeho knize Být sám sebou…já vím, Carle, co je to za reklamu, když o těchhle stránkách ví asi tak šest mých kamarádů…dělám, co můžu!

To nevím. A těžko říct, jestli vůbec něco. Třeba k tomu ani nenajdu odvahu. Ale mám velkou potřebu se sdílet, komunikovat, takže myslím, že ze mě občas něco vypadne. Každopádně vím, že se budu opakovat, že budu psát to, co jsem mnohokrát už někomu říkala, že občas budu banální a častěji možná příliš komplikovaná.

A taky budu frustrovaná. Z toho, že píšu, místo, abych mluvila. Z toho, že koukám do obrazovky, místo toho, abych koukala druhému člověku do očí. Z toho, že sedím u stolu místo toho, abych seděla pod stromem. Z toho, že sedím, místo abych chodila.

A taky nebudu vědět, odkud vlastně to, co píšu, vím. Nebudu schopná přesně odkazovat, ačkoli mě k tomu můj vědou stále ještě deformovaný mozek má tendenci tlačit. Budu vykrádat sama sebe, Rogerse, vedantu, jógu, kamarády, učitele, co jsem kde zaslechla a zaháčkovalo se ve mně.

A asi mě bude tížit obava, jestli se vyjadřuju dost přesně, abych byla správně pochopena a přijata…což je tedy pěkná kravina, něčím takovým se stresovat, protože nejsme stroje, abychom vysílali a přijímali signály neosobně, bez zkreslení svojí vnitřní realitou.

Jedno ale vím, a sice, že cokoli píšu, předkládám jako nabídku. Mým záměrem je jenom vyjádřit to svoje, ne zpochybňovat to jiné. Jsem zvědavá, jak se mi to bude dařit.

Teď koukám, resp. cítím, že mám potřebu vyjádřit vděčnost. Tak jo…děkuju. Děkuju za všechno, co mě kdy potkalo a proměnilo.