S čímkoli. Hm…to zní dost namyšleně, ona si snad myslí, že má řešení na jakýkoli problém! Jenže ono je právě naopak. Já totiž ve skutečnosti nemám řešení vůbec na nic. To jsem si asi moc nepomohla, co?
Zkusím to trochu vysvětlit…
Asi už jste někdy slyšeli, že cílem psychoterapie je, aby si klient sám našel řešení a terapeut je spíše “průvodcem”. Terapeut pak není odborníkem na problémy klienta, je jím klient sám. Je na něm, aby nacházel svá vlastní řešení, svou vlastní cestu.
Jenže, jak terapeut přiměje klienta, aby se řídil sám sebou? Jak mu má vnuknout tu myšlenku, že pro něj bude nejlepší, když si pomůže sám? A proč mu vlastně nechce poradit? Vždyť je to odborník a člověk k němu přece přichází pro radu! K tomu, proč neradím (a co se děje, když to poruším 🙂 ) se asi ještě vrátím. Teď zpátky k tomu, jak klienta dostrkat k vlastnímu řešení.
Asi už začíná být zřejmé, že nejde o žádné dostrkávání nebo ponoukání. Nezáleží zdaleka tolik na tom, co terapeut dělá, ale především na tom, jak to dělá. Klíčové je to, jaký vztah mezi těmi dvěma vznikne. Člověk začne hledat odpovědi sám v sobě za předpokladu, že se ve vztahu s terapeutem cítí bezpečně. Možná to zní až příliš banálně. Jenže tím nemyslím nějaké chlácholení nebo opečovávání. Myslím tím emočně bezpečné prostředí, kde se člověk odváží být sám sebou. Nebo spíš se odváží vůbec začít sám sebe zkoumat.
Takové bezpečí vyplývá z pocitu, že je člověk terapeutem přijímán takový, jaký je. Dokonce i když se názorově rozcházejí, dokonce i když se klient na terapeuta zlobí, i tehdy je přijatelný. Nejedná se o schvalování názorů nebo chování nebo mazání medu kolem huby. Člověk zkrátka pro terapeuta nemusí být někým jiným než tím, kým je. A tak začíná zjišťovat, že není třeba se uzavírat, chránit, že může prozkoumávat i ta místa, která sám na sobě nemá rád. Nebo se pouštět do úplně neznámých oblastí sebe sama.
Přijetí je ale jen jedním z faktorů pomáhajícího vztahu. Tím druhým je empatie, tedy schopnost naladit se na prožívání druhého člověka. Důležité je ale současně neztratit sám sebe…empaticky zhroucený terapeut zhroucenému člověku není moc platný. Rogers říká, že jde o stav “jako bychom byli oním člověkem”, avšak bez toho, abychom ztratili onu dimenzi “jakoby”. Není to něco, co se stane jednou provždy. Je to sledování toku prožívání druhého člověka, prostě v tom “jedu s ním”…ale současně v mojí vlastní loďce.
No a co by to bylo za pohádku bez třetí ingredience, která je také tou nejdůležitější. Je jí opravdovost, autenticita terapeuta. Cokoli ostatního ztrácí význam, pokud to není autentické. Cílem terapie je, aby člověk žil v souladu sám se sebou. (Tady se obvykle objevuje námitka, zda to není sobecké. A tak rovnou dodávám, že – světe div se – čím víc žijeme v souladu sami se sebou, tím víc harmonie je i v našich vztazích.) Tomuto cíli se lze přibližovat jedině s terapeutem, který je sám v maximální možné míře transparentní, autentický, nic neskrývá, na nic si nehraje.
Takže tímto jsem vyjevila, co je v terapii mým záměrem. A je mi úplně jasný, že jsem předložila ideální verzi, kterou naplňuji někdy líp a někdy hůř. Je to fuška, řeknu vám! Jenže hlavní je, že mě to takhle baví. Co, baví! Naplňuje mě nadšením to, že věci se dějí tím líp, čím víc si umožním být sama sebou, to je přece paráda 🙂
Ale je tu ještě ta druhá polovina příběhu. Když zůstanu v křesle sedět se super pocitem ze sebe sama, jak jsem autentická a jak druhého přijímám a dokonale vnímám, ale nebudu to schopna správně komunikovat, je to celé na prd. Je třeba nacházet způsoby, konkrétní slova, jakými tento postoj dávat najevo. Je to živé, je to o vylaďování, neustálém vyhmatávání toho, co se vlastně mezi námi odehrává.
Spojením přijetí, empatie a opravdovosti vzniká vztah, který je podporující a současně proměňující pro všechny zúčastněné. Proměňující směrem k naplněnějšímu životu, životu ze své skutečné podstaty. A to platí pro vztahy obecně, nejen pro vztah terapeutický. Schválně, zkoušejte to! Zkoušejte to kdekoli a s kýmkoli, ale doporučuji začít třeba prodavačkami, spolucestujícími…vlastní děti a rodiče jsou mnohem těžší kalibr. No a sledujte, co se bude dít 🙂
Ta moudra samozřejmě nemám z vlastní hlavy. Je to z hlavy Carla Rogerse, a proto chci ještě tímto udělat reklamu jeho knize Být sám sebou…já vím, Carle, co je to za reklamu, když o těchhle stránkách ví asi tak šest mých kamarádů…dělám, co můžu!